Já, chobotnice (2022)

Obrazová kniha o lidském světě očima moudrého hlavonožce. 
Nakladatelství Baobab. www.baobab-books.net
Věk 5+

Lidé si za dobu své nedlouhé existence na planetě Zemi udělali z oceánů a moří odpadkový koš. Ryby a jiní mořští živočichové se už drahnou chvíli krmí místo planktonu mikroplasty a na mořském dně vzniká muzeum lidských vynálezů. Fantastické předměty — kancelářské židle, vysavače, mobily, rybářské sítě, časopisy a kreditní karty — zaujmou hrdinku této knížky, moudrou chobotnici, která lidský svět obdivuje a touží poznat. Lidé musí být úžasní! A také velmi zvláštní, když se dobrovolně zbavují tolika neuvěřitelných věcí, které dokázali vymyslet. Chobotnice čeká na příležitost, aby se dostala z hlubin temného oceánu, kde každý den bojuje o přežití. Chce se vydat do světa a přijít na kloub všem záhadám lidského druhu. Ochutnat avokádovou pomazánku. Jít na koncert. A především zjistit, co to je pravé přátelství. Veselá, činorodá a inteligentní hrdinka projevuje neobyčejnou životaschopnost přesto, že jí mnoho lidského konání zůstává i nadále záhadou. Rozumět lidem je skoro nadlidský úkol! A přece existuje spousta skvělých důvodů, proč mezi nimi žít.

 

Ukázka z knihy:
Dlouho jsem přemýšlela o tom, co říkal ten bankéř. Že na žádnou hudbu ani podobné hlouposti nemá čas. Musí pořád pracovat! Zjistila jsem, co se mi na lidech líbí nejvíc. Líbí se mi, že nedělají jen věci, které se prostě nutně musejí dělat, jako je jíst, spát, vydělávat peníze nebo mýt nádobí. Lidé, když nepočítám toho bankéře, dělají spoustu věcí, které se vůbec dělat nemusejí. Malují obrazy, skládají hudbu, hrají fotbal, čtou knížky, pořádají pikniky v parku... A kdo jednou žil tak jako já na dně moře, kde si o koncertu nebo narozeninové oslavě s přáteli můžete nechat jenom zdát, toho žádný bankéř nemůže přesvědčit, že takové věci nejsou důležité. Jsou důležité a basta! A někdy je legrace dokonce důležitější než peníze, to je můj osobní názor. Prochodila jsem při takových úvahách půl města, až jsem dorazila před hudební klub, kde jsme se měli setkat s lupičem. 
Lupič... ale na sraz nedorazil. Nejspíš se někde mezitím dostal do dalšího průšvihu nebo na to prostě zapomněl. Nenechám si zkazit večer, pomyslela jsem si, koupila si vstupenku a vešla do klubu. Na osvětleném pódiu zatím nikdo nebyl. Sál byl obrovský. Přicházela spousta lidí. Obdivovala jsem, co má kdo na sobě, líbily se mi účesy, náušnice i tetování. Vylezla jsem si na místo, odkud byl nejlepší výhled. Ostatní návštěvníci se nedočkavě mačkali pod pódiem. Když Big Bob konečně vyběhl na scénu, všichni jsme tleskali a povykovali. Big Bob se smál a za ním se promítala jeho tvář na velkém plátně, aby ho viděli i lidé v posledních řadách. Než začala první písnička, Big Bob se několikrát zeptal nás v publiku: Hou hou hou, jste tady? A my jsme popravdě křičeli: Jsme tady! A Big Bob ještě víc nahlas: JSTE TADY? A my zase: JSME TADY! A tak pořád dokola, až už se nedalo křičet víc nahlas a koncert začal. Big Bob měl počítač, klávesy a různé krabičky, které mačkal, a hudba hrála sama. 

A pak začal konečně do mikrofonu úžasným hlasem:

Auta smrdí jou jou jou
v mojí ulici, nou nou nou
jdu za svojí babičkou 
ostatní do práce jdou.

Babička mi povídá:
Když jsem byla mladá já
žádná auta tady tady 
tady tady
nebyla.

Říká mi, že za sto let
v roce 2125
jinej zase bude svět.
Mysli na to, jou, už teď.

Bylo to fantastické! Tančila jsem u stropu a zažívala jsem nejlepší chvíle svého života. Ale netrvalo to moc dlouho. Stalo se tohle. Jak Big Bob běhal tam a zpátky nadšeně po pódiu, nekoukal se pod nohy, zakopl hned při druhé písničce o nějakou tyčku, hodil se dost nepěkně na zem, držel si nohu a řval do mikrofonu jauvajs, jauvajs. Ve vteřině jsem se spustila dolů, vytáhla jsem mu z kapsy mobil a zavolala jsem sanitku. Nejdřív jsem omylem vytočila číslo na hasiče a pak na policajty. Lidé v publiku bez dechu sledovali, co se děje, a vypadalo to, že se dobře baví. Když ale po chvíli sanitka opravdu přijela a přišli dva páni s nosítky, začínalo všem docházet, že to není plánovaný výstup. Vynesli jsme Big Boba společně před klub a rapper se pořád omlouval, že koncert skončil tak brzy a tak hloupě. Lidé obklopili Big Boba v těsném hloučku a byli rádi, že si s ním mohou popovídat takhle zblízka. „Pane zpěváku, máte tady někoho, kdo vás může do nemocnice doprovodit?“ ptal se rappera jeden ze záchranářů. Big Bob se rozpačitě koukl na mě... a už jsme jeli.